Vyzvedni Sama
Mám tu jednu kratičkou jednorázovku. Je to hodně fluffy.
Pairing: žádný
Vaše,
Emmy
Dean zvedl oči, aby zběžně zkontroloval čas a málem převrátil židli, jak se snažil co nejrychleji vstát. Přijde pozdě! Když přišel ze školy, začetl se do té nové knihy o jakýchsi vesmírných bojovnících a ztratil pojem o čase.
Vyběhl ze svého pokoje, seběhl schody a vlétl do obýváku. Seděla tam jeho máma Mary, na klíně jeho nejmladšího bratra Adama. Koukali spolu na nějaký pořad pro děti, Adamovi byly jen čtyři roky, tak tyhle věci zbožňoval. Stočila k němu laskavé oči, když vtrhl dovnitř. Dean se na ni prostě musel usmát, tohle nutkání ho přepadalo pokaždé, když ji viděl.
„Musím zaběhnout pro Sama,“ vysvětloval ve spěchu. Mary se usmála a kývla, svou pozornost přesunula k Adamovi, který ji začal tahat za vlasy. Dean se ušklíbl a vyběhl ven. V předsíni popadl bundu, klíče a běžel ven. Přeběhl krátkou cestičku ode dveří k brance, a pak se vydal doprava.
Dean totiž ve škole končil ve dvě hodiny. Vždycky šel potom domů, ale Sam, který chodil do druhé třídy, po škole chodíval do družiny, která byla do pěti. Hrál si tam s jinými dětmi a Mary, ani John, Deanův otec, ho o tu zábavu nechtěli připravit. Navíc pak býval doma hodnější a rychleji večer usnul. A protože John byl v práci do půl šesté a ještě čtvrt hodiny trvalo, než se dostal domů a Mary se starala o Adama, Dean se dobrovolně přihlásil k vyzvedávání Sama. Nikdy na to nezapomněl, ale dnes hrozilo, že to nestihne na čas. Téměř celou cestu utíkal, ale kousek před budovou družiny zpomalil, aby chytil dech a vypadalo to, že přichází naprosto normálně. Téměř se mu to i povedlo, prozrazovaly ho jen mírně zčervenalé tváře.
Otevřel vesele natřené dveře a ocitl se v dětském ráji. Celý prostor byl veselý, na zdech byly malby postaviček z pohádek, v malé knihovničce byly zábavné knížky, a ve velkých krabicích zas různé hračky. Všechno bylo v žluté, červené a zelené. Působilo to přívětivým dojmem.
Ale Dean tam nebyl kvůli dojmu. Když vešel, přesně v pět hodin, učitelka, která měla děti na starost, zvedla hlavu a usmála se na něj. Znala ho docela dobře, každý den přišel přesně na čas a jeho malý bratr Sam ho naprosto zbožňoval. Otočila hlavu do místnosti.
„Same, je tu tvůj velký brácha!“ zavolala. Samova hlava se vymrštila, on se obrátil a rozzářeně pohlédl na Deana. Okamžitě opustil jakousi dětskou hru, kterou zrovna hrál a vyskočil na nohy.
„Deane!“ vykřikl a rozběhl se k bratrovi. Dean se usmál, přikrčil se a rozevřel náruč. Sam do něj s výskotem narazil a rozesmál se. Byl to takový jejich rituál, který opakovali každičký den. Sam se přitiskl ke svému bráškovi, bůhví proč ho vždycky jakýmsi způsobem obdivoval a měl nutkání ho chránit, i když byl Dean o tři roky starší.
Dean se na Sama usmál. Jejich rituál měl ještě poslední krok.
„Ahoj, Sammy.“