Neohlédnu se
Smích.
Kdysi jsem věděla, jaké to je. Smávala jsem se. Říkali mi Smíšku, z legrace, s láskou. Dnes už ne.
Pláč.
Uměla jsem plakat. Když jsem spadla z kola. Když jsem si rozbila koleno. Když mi zemřel milovaný křeček. Ale už si nepamatuji, jaké to je, když slzy stékají po tváři, řasy mokré, slaná příchuť, vzlyky procházející hrdlem.
Radost. Zármutek.
Nevím, jak to vypadá. Vyhýbají se mi. Nemám radost, nejsem smutná.
Strach.
Ani tu nejzákladnější emoci už necítím. Žádný pud sebezáchovy. Jen rozkazy. Jsem zbraň, funguji, necítím.
Zabili mě.
Bývala jsem mladá, egoistická a s vědomostmi stoletého. Znala jsem věci, které jsem neměla. To jsem netušila. Myslela jsem si, kdovíjak nejsem úžasná, takže když mě oslovila vláda, neváhala jsem. Taková naivita.
Trénink. Tvrdý výcvik, fyzický i psychický. Umět potichu zabít a stále přitom okouzlovat šarmem. Jemné nuance manipulace. Rodina a přátelé se stahují, manipuluji i s nimi. Nedocházelo mi to. Netušila jsem, že jsem chladná, nepřišlo mi to, bylo to pro mě obvyklé. To po mně chtěli.
Pak smrt. Smrt mých rodičů. Bolest. Bolest, kterou jsem nesměla ukázat, zůstat diplomat a stroj za každých okolností. Přátelé, kteří mě opustili. Nepřipustit, žádná bolest, žádné rozptýlení.
První zabití. První mise. Mladý pár, snoubenci. Nedívej se, co nevidíš, neublíží.
Hořela jsem. Nejprve bolestí, pak hněvem. Pak prostě proto, že bylo ještě něco ke spálení.
Lhostejnost. Poslední stadium, okamžik, na který čekali. Od té chvíle jste zbraň. Nejstrašnější zbraň na světě, chladná maska co srostla s obličejem, bezcitná pustina pohledu.
Je to vlastně záchranný instinkt. Vaše duše už nevydrží to utrpení, bolest. A tak se uzavře. Odřízne se od všeho. Nic nepronikne ven, nic dovnitř. Bolest zmizí. Vaše uvažování je jasné, chladné. Duše se uzdraví, ale zpátky se už nedostane.
Vy zemřete. Pijete, jíte, dýcháte. Rozkazy. Vaše osobní přání, tužby, sny, to všechno zmizí.
Dokonalý zabiják. S lhostejností dokážete všechno. Přežijete cokoli, protože jste ochotní obětovat cokoli. Kohokoli. Nemáte svědomí, v tomhle stavu žádné neexistuje. Nic není důležité. Nic není cenné.
Jste mrtví.
Stojím na rozlehlé pláni. Nevidím daleko, všechno halí mlha a dým. Milosrdně zakrývají smrt. Ta je všude kolem. Mrtví muži, ženy, děti. Stále se tu vznáší ozvěna utrpení a křiku. Vzduch je pachu smrti plný. Rozhlédnu se kolem. Několik metrů ode mě stojí muž. Pohlédne na mě. V obličeji šmouhy od krve, vlasy slepené potem a krví, oblečení roztrhané. Výraz bohorodého klidu, ani sval se nepohne. Pustý pohled přesně odráží můj.
Otáčím se zády, jdu ke kraji pole. Přede mnou leží mrtvé dítě. Schoulené do klubíčka, vytřeštěné oči, ústa zbarvená krví, která vytékala koutkem. Na okamžik se zahledím do těch čokoládových očí. Záblesk vzpomínky, matka, smích, oslava narozenin.
Odvrátím pohled, jdu dál.
Neohlédnu se.
Dobré!
(pajka, 1. 6. 2015 22:59)